Zdeněk Lysý

Alžírská káva po nomádsku.

Každé jaro jsem pravidelně očkovával a odčervoval kočovná stáda rozmístěná na okraji Sahary, aby po určité karanténě mohla pokračovat na sever za úrodnější pastvou.
Stádo často čítalo i tisíc kusů, takže každý v táboře muset přiložit ruku či nohu k dílu.
V táboře žilo nepočítaně dětí všeho věku, což je nesporná výhoda a logický důsledek mnohoženství. A právě děti hrály při ošetřování dobytka zásadní roli. Utvořily živou bariéru, jakousi rojnici, kterou pružně obkličovaly a postrkovaly popletené bečící ovce správným směrem přímo k mé injekci a naopak bránily již naočkovanému dobytku, aby mne nabral na rohy, pokopal, ušlapal, popřípadě se nechal znovu naočkovat.
Aby si nějaká masochistická ovce, bažící po dalším vpichu, nepřišla na své, patron, majitel stáda a šéf rodinného klanu v jedné osobě, každou naočkovanou ovci označil barvou na čele.
Jednou se nám stalo, že značkovací barva došla a my měli naočkovat ještě půlku stáda.
„Co teď?“ zoufal jsem si.
„Žádný problém, doktore,“ mávl patron rukou, sebral hromádku ovčího trusu a uhnětl z ní váleček.
„Na co čekáš, doktore?“ mrkl na mně. „Pokračuj!“
Tak jsem dal injekci další ovci a patron ji pak označil svou novou páchnoucí značkovačkou. A tak jsme oočkovali a označili celý zbytek stáda. Bylo horko a křída z lejna pomalu měkla, tak jsem při práci hlavně dával pozor, aby se o mne patron neotřel svou značkovací rukou.
Stádo jsme šťastně naočkovali a následovalo tradiční posezení, lépe řečeno spíš poležení u kávy na krásných ručně tkaných dekách a kobercích. Patron pokynul ke stanům a ženy začaly přinášet a servírovat arabské cukroví vyráběné z datlí, medu a granátových jablek. Nomádky po mně nenápadně pokukovaly. Byl jsem pro ně velkou atrakcí a skoro jistě prvním Evropanem, kterého kdy viděly. Ale zřejmě jsem je jako zástupce evropských mužů příliš neohromil, protože smích a chichotání černookých nomádek ke mně doléhalo ještě dlouho poté, co zmizely za stěnami stanů.
Bylo horko, pot se ze mne jen lil, ale po vodě na opláchnutí jsem se rozhlížel marně. V oblastech polopouští se s vodou šetřilo více než se zlatem, odrostlé děti ji přivážely na mulách a oslech z velké dálky ve vacích z kozlí kůže. Voda se používala především k vaření a k rituálnímu omývání obličeje a rukou před pravidelným modlením.
Zkrátka po vodě nikde ani památky, ale jídla a pití hojnost. Lehl jsem si k voňavé kávě na kobereček a těšil se na první doušek, když na mne patron zavolal: „Nepij to, spálíš si jazyk!“
„Mně se to nezdá moc horké,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ukaž,“ patron mi vyrval z ruky hrníček a strčil do něj tmavohnědý promaštěný „značkovací“ prst. „Máš pravdu, není horká, tu máš,“ a vrazil mi hrnek zpátky do ruky.
Smutně jsem sledoval, jak se na hladině kávy leskne mastnota z ovčího trusu. Pohlédl jsem na patrona. Věděl jsem, že odmítnutím nabízeného nápoje bych smrtelně urazil nejen jej, ale i celou jeho široce rozvětvenou rodinu. Nadechl jsem se a jedním lokem jsem do sebe kávu hodil. Pak jsem se vrhl na sladké zákusky a mátový čaj, abych překryl opravdu značně zemitou chuť té „ovčí lahůdky“. Při jídle jsem učinil dvě zásadní rozhodnutí.
Za prvé, že pár dní rozhodně pozřu po vzoru svých ovčích klientů pár prášků na odčervení. A za druhé, že už se nikdy nevydám očkovat ovce bez pořádné zásoby značkovací barvy.

Zdeněk Lysý, soukromý veterinární lékař, Vsetín

Martin Uhlíř

„Účelem lidského života je sloužit a ukázat soucit a vůli pomáhat druhým.“ (Albert Schweitzer)

Isabela Smeckova Bencová

Prostě chci pomáhat, protože můžu…..

Ágnes

Vždy, když se vrátím z nějaké daleké cesty, jsem vděčná za to, že mám doma teplou vodu a jídlo .. a nebo že mohu spát ve své posteli. Bohužel to není všude ve světě samozřejmostí. Je skvělé, že se to někdo snaží změnit.
Protože nejhorší věcí na světě je lhostejnost. 🧚‍♀️

Alena, Max a Adam

Jsme rádi, že můžeme pomoci alespoň finančně. A věříme, že Člověk v tísni naše peníze účelně využije tam, kde to je opravdu potřeba.

Jirka

Mel jsem to stesti, ze jsem mohl byt sam na sebe v Ugande v sirotcinci a par dni tam pomahat, abych pochopil jak dulezita financni pomoc je. Bez ni by nebylo jidlo, opravena televize ani drevo na ohen. Se spoustou ostatnich veci si dokazali poradit sami. A „Clovek v tisni“ si…

Ondra

Když můžu, musím.

Alena, Honza, Venda, Anička

Protože kde bychom byli bez pomoci…protože pomáhat z nás dělá lepší lidi…

Eliška Sládková

Protože mám rodinu o kterou se mohu opřít. A vím, že může být těžké, být na všechno sám!

Eliška Sládková

Protože pomoc je důležitá!

Anna

Na mé poslední cestě jsem navštívila Nepál, který před několika lety zastihlo silné zemětřesení. Je to velmi chudá země a zemětřesení pro ně znamenalo ztrátu i toho posledního, co měli. V horách se nás zeptal starší pán, odkud jsme a když jsme řekli Czech republic, začal nám děkovat za pomoc,…

Hanka

Letos jsem poprvé navštívila Afriku a díky zájmu o fotografování jsem se seznámila očima mladého fotografa z Konga se životem v tanzanském uprchlickém táboře.

Michal Vlasák

Sám jsem invalidní, a tak vím, jak je pomoc někdy důležitá. Navíc vidím, jak se naše politická scéna staví k pomoci druhým. Tak když na to kašlou oni, já nebudu. A dalším impulsem pro mě byl i způsob, jakým se chová k této organizaci Rusko. Je mi ctí být vaším členem.

Honza Kavalec

Mám to štěstí, že žiji v zemi jako je Česká Republika.Většina lidí na světě to stejné říct nemůže. Jsem rád, že můžu přes organizace jako je Člověk v tísni pomáhat lidem v nouzi. Musím říct, že z utracené částky, která někomu poskytne vzdělání, střechu nad hlavou nebo odvrátí hladovění, mám…

Michal Vlček

Jsem občanem České republiky,

což je země založená na základech humanismu, svobody a demokracie. Chci, aby tyto výše uvedené možnosti měli všichni lidé na tomto světě. Chci, aby demokracie nebylo sprosté slovo. Chci, aby politikou tohoto státu byla lidská práva a pomoc bližnímu, nikoliv…

Martin P.

Proč jsem se rozhodl pravidelně přispívat do Klubu přátel člověka v tísni? No tak třeba proto, že sám v životě nějak nestrádám a přijde mi správné podělit se s někým, kdo takové štěstí neměl nebo dlouhodobě nemá.

Zuzana V. Hamplová

Částka, kterou přispívám je zanedbatelná a přesto může velmi pomoci. Když nás bude více, pomoci se dostane u nás i v zahraničí více lidem.

Iveta Fišerová

Nemám žádný silný příběh, mám jen štěstí a tři zdravé děti. Chci pomoci lidem, kteří to štěstí nemají, zejména dětem. Věřím vám a děkuji že mohu pomoci právě jim…

Marek Jargus

Tíseň člověka je můj věrný průvodce, který mne nenechává klidným. Dotýkal jsem se jí v Nairobi na ulicích a ve slumech, stejně tak jako v českých věznicích a bytech uživatelů drog a dotýkám se jí dodnes v příbězích mnoha lidí v tísni, kteří za mnou přicházejí na faru, aby zažili přijetí,…

Aneta Kůstová

Sama dobře vím, jaké je nemít možnost normálního života, kde není samozřejmostí mít každý den teplé jídlo, zdravotní ošetření, kvalitní oblečení a domov. A potom co jsem si to sama pracně vybudovala, bych ráda pomohla všem lidem, kteří to potřebují. Je důležité, aby si lidé navzájem pomáhali a i…

Můj příběh

This is Photoshop's version of Lorem Ipsum. Proin gravida nibh vel velit auctor aliquet. Aenean sollicitudin, lorem quis bibendum auctor, nisi elit consequat ipsum, nec sagittis sem nibh id elit. Duis sed odio sit amet nibh vulputate cursus a sit amet mauris. Morbi accumsan ipsum velit. Nam nec tellus a odio tincidunt auctor a ornare odio. Sed non mauris vitae erat consequat auctor eu in elit. Class aptent taciti sociosqu ad litora