ADL

Měl jsem to štěstí vyrůstat v rodině řídící se základními lidskými principy, kde jakákoli pomoc má svůj význam a užitek. Zažil jsem období, kdy cestovat po světě bylo docela snadné a poznávat nové mě vždycky bavilo. Z pohledu zvenčí je jasné, že žijeme na území a v době, kdy nám v podstatě nic podstatného nechybí a je jen na nás jak s těmito vklady naložíme v každodenním životě. I když je snadné utratit čas i prostředky v jakémkoli množství, není z mého pohledu rozumné ani potřebné všech " lákadel světa " využívat pro vlastní, často i krátkodobé uspokojení. I když považuji osobní zodpovědnost za vlastní život za nezpochybnitelnou, vycházím především z faktu, že já a řada ostatních v těchto končinách máme možnost volby téměř ve všem a naše " startovní čáry " jsou ve většině případů na poměrně slušné úrovni. Tato základní premisa dle mého soudu ( vytvořeného i na základě osobních cestovatelských zkušeností ) ale bohužel neplatí v řadě jiných částí světa. I proto, jsem začal před mnoha lety podporovat prostřednictvím jiné malé organizace konkrétní děti v Ugandě. Finanční pomoc pro " klienty člověka v tísni " je výsledkem rozhodnutí celé rodiny. Je pravdou, že spouštěcím impulsem je pro nás nyní válka na Ukrajině a snaha o pomoc nevinným obyčejným lidem, kteří se ocitli v situaci, kterou jsem donynějška považoval v té bezpečné a rozvinuté Evropě za zcela vyloučenou a neuvěřitelnou. Z dlouhodobého pohledu ( malý pravidelný příspěvek) věřím, že Člověk v tísni je natolik zkušenou a erudovanou organizací, že jakákoli destinace či situace kam investuje, je opodstatněná a může přinést lidskému druhu v daném místě nějaké zlepšení. I když nemám nic proti národním zvykům a tradicím, rozhodně se cítím především jako obyvatel planety. Nedělám si iluze, že všichni jsou zde jenom hodní a féroví a také vím, že přiměřený blahobyt pro všechny je vlastně nesplnitelná chyméra. I tak je ale je jasné, že pomáhat si máme navzájem. Pokud se dnes máme materiálně docela dobře, je zkrátka úplně přirozené pokusit se pomoci pro vytvoření alespoň základních lidských potřeb i pro jiné, kteří aktuálně takové štěstí nemají. A na závěr trochu sobecky, musím připustit, že i když se za peníze rozhodně nedá koupit zdaleka všechno, minimálně ten pocit, že můžeme někomu nepatrně pomoci je k nezaplacení. ADL