Barbora Kostková

Dlouhodobě mám takový pocit relativní finanční tísně. Jsem svobodná máma, pracuji jen na částečný úvazek (protože chci trávit čas se svými dětmi), splácím hypotéku a auto a ke konci měsíce mám vždy hluboko do kapsy. Zároveň si ale vůbec nemůžu stěžovat na svojí životní úroveň. Relativně hodně cestujeme, byť poměrně nízkonákladově, a utrácíme hodně za různé příjemné aktivity a akce. Když jsem nedávno přemýšlela nad tím, jestli už nepracovat na plný úvazek a co nám vlastně chybí, tak mi došlo, že nejvíce mi chybí ten pocit, že mám tolik, že si mohu dovolit pomáhat. Vždycky jsem si říkala, že první, co si koupím, až budu mít dost peněz, je ten blaživý pocit, že pomáhám. A pak jsem viděla video Janka Rubeše, jak jel na Ukrajinu s Člověkem v tísni a najednou mi došlo, že já už ale tolik dávno mám. A že to není všechno jen o penězích, ale spíše o hodnotách. Že pomáhat by neměl být luxus, až budu mít dost peněz, ale že pomáhat by mělo být normální. Uvědomila jsem si, že když si platíme každý měsíc za 200 kč Disney +, tak si mohu dovolit posílat každý měsíc 300 kč na Člověka v tísni. Není to moc, ale furt je to víc než nic a kdyby někdo uvažoval jako já, tak rázem to může být víc (a věřím, že i to je jeden z principů pomoci Člověka v tísni). Důvod proč podporuji Člověka v tísni je ten, že jsem pochopila, že pomáhat není luxus, ale že pomáhat je normální. A že mi to přinese větší radost než spousta kravin, které si za ten obnos občas kupuji :).