Daniela Bartoňová

Můj příběh? Považuji jej za obyčejný. K tomu, že je správné druhým pomáhat, jsem byla vedena odmalička. Vedla jsem k témuž i všechny naše 4 děti, dnes už dospělé, s vlastními životy. A jak dcera, tak všichni 3 synové jsou dle okolností schopní a ochotní pomoci druhým. Já jsem se od svých 49 let posléze doma starala o manžela, zcela odkázaného na mou pomoc a ochrnutého po mozkovém krvácení... A přestože naše finanční situace byla obtížná, v rámci Adopce na dálku jsme například 5 let podporovali holčičku v Indii a pomohli jí tak dokončit školu a najít si doma práci. Všechny děti také dodnes jednorázově pomáhají aspoň nějakou finanční částkou při nejrůznějších náhlých neštěstích doma i ve světě. V současné době je takovou "prodlouženou rukou":-) zejména nejmladší syn, který v rámci své profese pomáhá Ukrajině. Já osobně jsem už důchodkyně, musela jsem omezit portfolio:-) svých pravidelných, byť malých příspěvků, nicméně Člověka v tísni a všech, kteří se na jeho fungování podílejí, si dlouhodobě hluboce vážím a zůstávám věrnou pravidelnou přispěvatelkou i nadále. Neuznávám totiž alibistické krédo, že si to někdo "nemůže dovolit"... Může, každý, opravdu každý, jsem toho důkazem. Jen prostě musí člověk věřit, že každá, i drobná pomoc druhým je důležitá a - normální...