Eva

Pomoc beru jako štafetu. V mládí se mi párkrát dostalo nečekané pomoci, kterou nešlo "přímo oplatit". A tuto zkušenost posílám dál. Ale vnímavost k potřebám životem zaskočených a ochotu pomáhat jsem získala v rodině. Narodila jsem se v polovině padesátých let do malého suterénního bytu, kde se tísnily 4 generace a na kredenci stály 2 urny. Obě větve rodiny (české) přivedla do Prahy válka. Předci po generace žili ve smíšených částech pohraničí. Tátova rodina na podzim r. 1938 musela po odstoupení Sudet opustit domov s minimem věcí a prchat do vnitrozemí. (Dnes se zapomíná, že se tehdy týkalo asi 400 tisíc Čechoslováků.) Byli odkázáni na pomoc - v rámci širších rodin, Sokola nebo mezi legionáři. Mámin tatínek, právník a okresní hejtman, byl zatčen v noci 1. 9. 1939 spolu s dalšími téměř 3 tisíci českých osobností deportován jako rukojmí nejprve do Dachau a potom do koncentračního tábora Buchenwald. Na následky 5,5-letého trýznění zemřel. Babička s dětmi přišla o bydlení, prostředky, statut. Děti pak narážely na různé druhy šikany. Všichni se museli z dnešního pohledu neuvěřitelně uskromnit. Velmi usilovně pracovali a využívali nápaditost, aby přežili a aby se vzchopili. V jiné podobě se zopakovalo po r. 1948... Ač v materiální nouzi, dokázali si zachovat gracii. Moc mne naučili.