Richard Hruban

Myslím si, že je má motivace k podpoře Člověka v tísni jednoduchá. Vzhledem k tomu, že jsem ročník 1959, prožil jsem v raném mládí rok 1968 i dalších 20 let v komunistickém bezcasi. S tím souvisí i odchod mého otce, původně nadseneho soudruha ze strany, z armády a v roce 1972 jeho neúčast u voleb. No a já jsem neměl nárok na studium na gymnáziu a byl nasměrován k nucenemu odbornému vzdělání, které se mi stalo osudem. K tomu přidám jen dvouletou účast ve straně z důvodu zachování zaměstnání jako učitel na dílnách a následné vystoupení že strany po mě účasti na Palachove týdnu. Vrcholem byl výslech v Bartolomejske, kam mně STB odvezla přímo z dílen v červenci 1989 po mé návštěvě Václava Havla u něj v bytě s mými žáky i po podpisu Několika vět. No a pak nejkrásnější období na počátku 90.let a naděje, která mi dnes připadá jako ztracená příležitost. A úzce s tím souvisí vývoj na Ukrajině a vnímání toho, co Rus dokáže, když se mu povolí oprate a člověk ztratí svou lidskost. Já jsem 40 let učil předměty, které jsem nikdy učit nechtěl, tedy technické, ale dalo mi to větší přehled. Miluji klasickou hudbu, divadlo, architekturu, výtvarné umění, film a nejvíc operu a literaturu. To mně udrželo při životě v minulém režimu. Ale dnes se hodnoty jako rozhovor a naslouchání, vnímání druhých lidí a jejich osudů, pozornost k jejich neštěstí daleko od nás se postupně vytrácí. Člověk je stejný, ale vyhybame se pravdě i z očí do očí Ukrajině. A tak podporují kromě Vás i jiné organizace, které se starají o lidí v nouzi i válce, protože je to má povinnost. A když sleduji vývoj světové politiky a těch osobností, které tomuto světu čím dál víc vládnou nevede mně to k optimismu. Ale nelze ten boj zdánlivě ztracený nikdy vzdát, jen je potřeba zapojit predstavivost o záměně osudů a vžít se do života lidí na Ukrajině i kdekoli na světě, kde lidé trpí. Pak není jiná cesta než podpořit i Vaši dobrou vůli. A za tu Vám děkuji. Richard Hruban.