Světlana Havlicová

Můj příběh začal tragickým dnem 24.02.2022. Tento den časně ráno mě probudila dcera, která byla zrovna u mně na návštěvě i s malým vnoučkem, zoufalým výkřikem “Mami, to je hrozné!”. Dále už nemohla mluvit a jen vzlykala a opakovala pořad “To je hrozné!”. V tu chvíli jsem myslela, že se něco hrozného přihodilo vnoučkovi, a hned jsem byla vzhůru. Chvíli trvalo, než se mi podařilo zjistit, co se stalo. A to zjištění bylo opravdu hrozné: země, ve které jsem se před mnoha lety narodila, kde se narodila i moje dcera, kde mám příbuzné, včetně těch nejbližších, a spoustu přátel z mládí, byla napadena. Moje rodné město Kyjev a hodně dalších měst byla ostřelována raketami, a já jsem netušila, zda moje blízcí ještě jsou naživu. Další dva dny jsem byla v šoku, nemohla jsem dělat vůbec nic, jenom jsem sledovala neutěšené zprávy a plakala. Pak přišel zlom, když jsem se rozhodla jet do Prahy na nedělní manifestaci na podporu Ukrajině. V tu chvíli jsem cítila nutkavou potřebu být aspoň trochu užitečná. A tak jsem začala oslovovat známé a sbírat věci na humanitární pomoc. Zjišťovala jsem čísla účtu, kam se dají posílat peníze, sbírala jsem potřebné věci jako potraviny, drogerie, stany, karimatky, léky aj. Protože bylo jasné, že začne uprchlická vlna, žádala jsem o podporu všechny kolem sebe, např. kamarády, známé, svého zaměstnavatele. Jednalo se o zajištění ubytování a věci první potřeby. Tak jsem se dostala i na krajský krizový štáb, kde jsem se přihlásila jako dobrovolní tlumočnice. Tam jsem působila do té doby, než pominula potřeba. A v té době jsem také hodně přispívala do různých sbírek, které pořádaly úřady a společnosti Člověk v tísni, Paměť národa, Ukrajinské velvyslanectví a další. Dalším příspěvkem na humanitární pomoc byla finanční podpora pro Člověk v tísni, když jsem se dozvěděla o katastrofě, která postihla jížní oblasti Ukrajiny po protržení Kachovské přehrady, kterou způsobili okupační vojska. Poté přišlo osloveni od organizace Člověk v tísni, které souznělo s moji potřebou pomáhat tam, kde je zrovna nejhůř. A tak jsem se přihlásila do Klubu přátel.