Příběhy dárců Klubu přátel

Daniela

Celý život někomu pomáháme a někoho podporujeme. Jsem bývalá zdravotni sestra a muj muž bývalý voják, válečný veterán. Jsme v důchodu. Máme v péči postiženou vnučku, která nyní studuje. Je tolik potřebných! Snad aspoň trochu pomůžeme i zde.Děkujeme za to, že jste ❤

Martina Hrušková

S Člověkem v tísni jsem v kontaktu od poloviny 90.let. Radnice ve Frýdku-Místku, jejíž jsem byla tisková mluvčí, uspořádala výstavu Člověka v tísni a na zahájení přijel Šimon Pánek. Jeho nadšení, pokora, ale i síla mne velmi oslovila a už tehdy jsem se rozhodla, že pokud budu moct, vždy organizaci podpořím. Děkuji Vám všem, dělá skvělou práci.

Lucie Šudáková

Mám se dobře a nic mi k dobrému životu neschází...nezasloužený dar - narodit se do dobrých podmínek a mít možnost dobře se postarat o sebe a své blízké. Chci pomáhat dál:)

Ivan

Dobrý den. Jmenuji se Ivan. Jsem puvodem z Ukrainy. Do České republiky jsem se nastěhoval před 20 lety. Jsem se ne rozhodl pomáhat ted',pomáhám od malička, protože tak mě vychovali rodiče, a učí nás Bible,a pán Bůh.

Štěpán Dominik

Jsem čerstvý absolvent medicíny, mám milovanou ženu a dceru. Především soucit s rodinami, které jsou sužovány válkou či jinými katastrofami, mě vedl k tomu, abych pravidelně podporoval aktivity Člověka v tísni.

Milan P

Zuzana Stancová, Magdalena Melušová a jejich týmy. Pomohli mi vrátit se do společnosti, k roduně a žít plnohodnotný život, svou práci mají jako poslání a střetávají se s mnoha zklamání. Vážím si jejich pomoci a proto i já nyní budu pomáhat prostřednictvím Přátel člověka v tísni. Má to smysl. Děkuji❤️

Jitka Šedivá

Můj příběh je úplně jednoduchý, rodiče mně vedli k tomu nebýt lhostejná k potřebám jiných. Moje povolání mi dovolilo vždy najít prostředky na pomoc potřebným. Připadá mi naprosto normální pomáhat, když mi to moje finanční situace dovolovala.

Karla

Lidská práva jsou pro mě základ všeho. Navíc jsem si vědoma svých privilegií, proto chci pomáhat. A protože můžu. Věřím, že respekt, láska a empatie mohou tento svět udržet snesitelnější.

Richard Hruban

Myslím si, že je má motivace k podpoře Člověka v tísni jednoduchá. Vzhledem k tomu, že jsem ročník 1959, prožil jsem v raném mládí rok 1968 i dalších 20 let v komunistickém bezcasi. S tím souvisí i odchod mého otce, původně nadseneho soudruha ze strany, z armády a v roce 1972 jeho neúčast u voleb. No a já jsem neměl nárok na studium na gymnáziu a byl nasměrován k nucenemu odbornému vzdělání, které ... Více