Příběhy dárců Klubu přátel

Příběhy dárců Klubu přátel

Martin Uhlíř

Martin Uhlíř

„Účelem lidského života je sloužit a ukázat soucit a vůli pomáhat druhým." (Albert Schweitzer)

Ágnes

Ágnes

Vždy, když se vrátím z nějaké daleké cesty, jsem vděčná za to, že mám doma teplou vodu a jídlo .. a nebo že mohu spát ve své posteli. Bohužel to není všude ve světě samozřejmostí. Je skvělé, že se to někdo snaží změnit. Protože nejhorší věcí na světě je lhostejnost. ????‍♀️

Alena, Max a Adam

Alena, Max a Adam

Jsme rádi, že můžeme pomoci alespoň finančně. A věříme, že Člověk v tísni naše peníze účelně využije tam, kde to je opravdu potřeba.

Ondra

Ondra

Když můžu, musím.

Eliška Sládková

Eliška Sládková

Protože mám rodinu o kterou se mohu opřít. A vím, že může být těžké, být na všechno sám!

Anna

Anna

Na mé poslední cestě jsem navštívila Nepál, který před několika lety zastihlo silné zemětřesení. Je to velmi chudá země a zemětřesení pro ně znamenalo ztrátu i toho posledního, co měli. V horách se nás zeptal starší pán, odkud jsme a když jsme řekli Czech republic, začal nám děkovat za pomoc, kterou jsme mu poskytli při zemětřesení. Trošku jsem se zastyděla, protože jsem to nebyla já, ale neziskové organizace jako je Člověk v tísni. Rozhodla jsem se proto, že až se mi stane něco podobného příště, chci být součástí této pomoci, která je pro nás málo, ale pro někoho vše.

Hanka

Hanka

Letos jsem poprvé navštívila Afriku a díky zájmu o fotografování jsem se seznámila očima mladého fotografa z Konga se životem v tanzanském uprchlickém táboře.

Zdeněk Lysý

Zdeněk Lysý

Alžírská káva po nomádsku. Každé jaro jsem pravidelně očkovával a odčervoval kočovná stáda rozmístěná na okraji Sahary, aby po určité karanténě mohla pokračovat na sever za úrodnější pastvou. Stádo často čítalo i tisíc kusů, takže každý v táboře muset přiložit ruku či nohu k dílu. V táboře žilo nepočítaně dětí všeho věku, což je nesporná výhoda a logický důsledek mnohoženství. A právě děti hrály při ošetřování dobytka zásadní roli. Utvořily živou bariéru, jakousi rojnici, kterou pružně obkličovaly a postrkovaly popletené bečící ovce správným směrem přímo k mé injekci a naopak bránily již naočkovanému dobytku, aby mne nabral na rohy, pokopal, ušlapal, popřípadě se nechal znovu naočkovat. Aby si nějaká masochistická ovce, bažící po dalším vpichu, nepřišla na své, patron, majitel stáda a šéf rodinného klanu v jedné osobě, každou naočkovanou ovci označil barvou na čele. Jednou se nám stalo, že značkovací barva došla a my měli naočkovat ještě půlku stáda. „Co teď?“ zoufal jsem si. „Žádný problém, doktore,“ mávl patron rukou, sebral hromádku ovčího trusu a uhnětl z ní váleček. „Na co čekáš, doktore?“ mrkl na mně. „Pokračuj!“ Tak jsem dal injekci další ovci a patron ji pak označil svou novou páchnoucí značkovačkou. A tak jsme oočkovali a označili celý zbytek stáda. Bylo horko a křída z lejna pomalu měkla, tak jsem při práci hlavně dával pozor, aby se o mne patron neotřel svou značkovací rukou. Stádo jsme šťastně naočkovali a následovalo tradiční posezení, lépe řečeno spíš poležení u kávy na krásných ručně tkaných dekách a kobercích. Patron pokynul ke stanům a ženy začaly přinášet a servírovat arabské cukroví vyráběné z datlí, medu a granátových jablek. Nomádky po mně nenápadně pokukovaly. Byl jsem pro ně velkou atrakcí a skoro jistě prvním Evropanem, kterého kdy viděly. Ale zřejmě jsem je jako zástupce evropských mužů příliš neohromil, protože smích a chichotání černookých nomádek ke mně doléhalo ještě dlouho poté, co zmizely za stěnami stanů. Bylo horko, pot se ze mne jen lil, ale po vodě na opláchnutí jsem se rozhlížel marně. V oblastech polopouští se s vodou šetřilo více než se zlatem, odrostlé děti ji přivážely na mulách a oslech z velké dálky ve vacích z kozlí kůže. Voda se používala především k vaření a k rituálnímu omývání obličeje a rukou před pravidelným modlením. Zkrátka po vodě nikde ani památky, ale jídla a pití hojnost. Lehl jsem si k voňavé kávě na kobereček a těšil se na první doušek, když na mne patron zavolal: „Nepij to, spálíš si jazyk!“ „Mně se to nezdá moc horké,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ukaž,“ patron mi vyrval z ruky hrníček a strčil do něj tmavohnědý promaštěný „značkovací“ prst. „Máš pravdu, není horká, tu máš,“ a vrazil mi hrnek zpátky do ruky. Smutně jsem sledoval, jak se na hladině kávy leskne mastnota z ovčího trusu. Pohlédl jsem na patrona. Věděl jsem, že odmítnutím nabízeného nápoje bych smrtelně urazil nejen jej, ale i celou jeho široce rozvětvenou rodinu. Nadechl jsem se a jedním lokem jsem do sebe kávu hodil. Pak jsem se vrhl na sladké zákusky a mátový čaj, abych překryl opravdu značně zemitou chuť té „ovčí lahůdky“. Při jídle jsem učinil dvě zásadní rozhodnutí. Za prvé, že pár dní rozhodně pozřu po vzoru svých ovčích klientů pár prášků na odčervení. A za druhé, že už se nikdy nevydám očkovat ovce bez pořádné zásoby značkovací barvy. Zdeněk Lysý, soukromý veterinární lékař, Vsetín

Honza Kavalec

Honza Kavalec

Mám to štěstí, že žiji v zemi jako je Česká Republika.Většina lidí na světě to stejné říct nemůže. Jsem rád, že můžu přes organizace jako je Člověk v tísni pomáhat lidem v nouzi. Musím říct, že z utracené částky, která někomu poskytne vzdělání, střechu nad hlavou nebo odvrátí hladovění, mám daleko větší radost, než bych kdy mohl mít z nejnovějšího smartfounu nebo značkového oblečení. Děkuji všem, co nezištně pomáhají ostatním. Má to smysl. :)